Jak na syndrom vyhoření?

Autor pojmu burnout Herbert Freudenberger (Křivohlavý, 1998) jej definoval takto: „Burnout je stav vyčerpání všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci, a pak se cítí sami přemoženi jejich problémy.“

Při vymezování definic syndromu vyhoření a jejich shrnutí se většina autorů shoduje v následujících bodech:

• syndrom vyhoření tvoří řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální,
• syndrom vyhoření se vyskytuje zvláště u profesí obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi,
• jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání,
• klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční vyčerpání, kognitivní vyčerpání a často i celková únava (Kebza, Šolcová, 2003).

Problematiku syndromu vyhoření je nutné vnímat holistickým pohledem jako souběh psychických a posléze fyzických problémů, kde spouštěčem onemocnění je soubor především psychických faktorů, které, když se včas neidentifikují a nezastaví, přerůstají až ve fyzické problémy, a ty mohou vyvrcholit až celkovým vyčerpáním a zhroucením organismu. 

Pro míru ohrožení a vznik onemocnění se jeví jako klíčové především osobnostní faktory. Patří sem schopnost snášet a řešit stresové situace, spokojenost v profesním životě. Syndrom vyhoření je především reakcí na pracovní stres (Lazarus, Folkman, 1984). Významným prvkem je životní styl, který když se žije v souladu se zdravými zásadami, může být naopak významným preventivním prvkem. Pro ohrožení a vypuknutí syndromu vyhoření je potřeba vnímat, že se to vždy děje jako souběh všech těchto faktorů. Lze se také setkat s tvrzením, že syndrom vyhoření je současný módní trend (termín), který si lidé vymysleli pro ospravedlnění některých psychických stavů, které úzce souvisí se současnou dobou a životním stylem. Toto se obtížně zpochybňuje, ale je nepopiratelné, že náročná práce bez odpovídajícího ohodnocení a ve stresujícím prostředí povede vždy k únavě a pocitu ztráty smyslu práce, a to se vždy projeví na zdraví takto zasaženého člověka.

Každá nemoc i porucha má své symptomy, které jsou pro ni charakteristické. Toto platí v plné míře i o syndromu vyhoření. Symptomy vyhoření nejsou neobvyklé ani záhadné. Je těžké najít někoho, kdo netrpí žádným z nich. A to je právě zrádná skutečnost, která často vede k jejich přehlížení v počáteční fázi. Syndrom vyhoření má kumulativní průběh. Začíná malými, často zaměnitelnými příznaky, které, když se ponechají bez povšimnutí, přerůstají v hluboké a trvalé problémy, které výrazným způsobem zasahují do všech sfér života postiženého člověka.

Pro syndrom vyhoření je charakteristické velké množství symptomů, které spolu zdánlivě nesouvisí. 

Nejvíce ohroženi jsou lidé vykonávající profese, kde je klíčový kontakt s lidmi (učitelé, lékaři, zdravotníci, sociální pracovníci a řídící pracovníci).

Diagnostika syndromu vyhoření na základě příznaků je obtížná. Příznaky burnout jako jsou nespavost, bolesti hlavy, bolesti zad a kloubů, zažívací potíže, napětí, snížená výkonnost, nervozita, nechuť do práce a mnoho jiných lze často opomenout a zaměnit. Dost často je vnímáme odděleně jako normální a známé třeba v souvislosti s přibývajícím věkem, a že takové obtíže zasahují velkou část lidí v okolí. Je třeba vědět, že příznaky samotné jsou pouze jednou (úvodní) fází procesu, na konci kterého je burnout. Až nahromadění těchto příznaků po delší dobu vede k vyhoření. Proto je potřeba tyto příznaky vnímat, a jestliže nás některé trápí častěji a ve větší míře, je třeba se mít na pozoru.

Příznaky syndromu vyhoření podle úrovní (Křivohlavý, 2009):

• psychická úroveň – celkové vyčerpání, jak duševní, tak emocionální, ztráta motivace, pocity smutku a beznaděje,
• fyzická úroveň – celková únava organismu, poruchy spánku, apatie, brzký nástup únavy, zvýšený krevní tlak, potíže se srdcem, potíže s dýcháním, sklon ke vzniku závislosti na návykových látkách a celkově zvýšená nemocnost,
• úroveň sociálních vztahů – celkový útlum sociability, omezení kontaktů, pokles angažovanosti, úbytek empatie a celková nechuť k výkonu povolání.

Tyto úrovně lze ještě rozdělit do skupiny podle subjektivního nebo objektivního vlivu:

• subjektivní příznaky – velká únava, nízké sebevědomí, snížená profesionální kompetence (něco dělat, udělat), problémy s koncentrací (špatné soustředění a pozornost, snadné podráždění a negativismus) a celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění,
• objektivní příznaky – patří sem řada měsíců trvající snížená výkonnost, tato okolnost je dobře zjistitelná okolím.

Problematice syndromu vyhoření a jeho symptomům se věnuje velké množství výzkumných prací. Jeden z nich uvádí stupnici projevů a příznaků burnout u lidí věnujících se péči o jiné. Vollmerová (1998) uvádí výsledky výzkumu takto:

• značná nechuť denně chodit do práce,
• pocit, že člověk selhal,
• zlost a špatná nálada,
• pocity viny a výčitky vůči sobě,
• skleslost a lhostejnost,
• negativismus,
• izolace a ústup do ústraní,
• celodenní pocit únavy a vyčerpanosti,
• častý pohled na hodinky,
• velká únava po práci,
• ztráta kladného vztahu ke klientům,
• omezování kontaktů s klienty, odpor k jejich telefonátům a návštěvám,
• stereotypizace klientů,
• neschopnost soustředit se na klienty nebo sledovat, co říkají,
• pocit neschopnosti pohybovat se,
• cynismus v jednání s klienty, výčitky vůči nim,
• přibývající „služba podle předpisu“,
• poruchy spánku,
• omezování diskusí o práci s kolegy,
• soustředění výlučně na sebe,
• sílící sklon k používání prostředků pro kontrolu chování (např. na uklidnění),
• častá nachlazení a chřipky,
• časté bolesti hlavy a zažívací poruchy,
• myšlenková strnulost a odpor ke změnám,
• nedůvěra a stihomam,
• užívání léků přes míru, braní drog,
• konflikty v manželství a rodině,
• častá absence na pracovišti.

Příznaky, které zde byly uvedeny, se mohou objevit u každého z nás. Přesto jsou profese, které jsou více ohrožené, než ostatní. Jedná se především o zdravotnický personál, pracovníky v oblasti sociální péče, pedagogy.

Syndrom vyhoření u pedagogů

Učitelské povolání je přímo spojeno se vznikem konfliktních a stresových situací. Učitel je při výkonu svého povolání ve styku s mnoha lidmi a jeho povinností je neustále sledovat, kontrolovat a odpovídat na jejich dotazy, reakce a požadavky. Musí průběžně řešit nesčetné množství dílčích úkolů a problémů a přitom nesmí ztratit ze zřetele hlavní cíl. Zároveň je ve škole neustále sledován a kontrolován žáky, vedením školy a mimo školu se přidává rodičovská veřejnost a široká veřejnost. Tato přemíra podnětů může vést k podrážděnosti a narušení neuropsychické rovnováhy.

Pro vznik syndromu vyhoření u učitelů je klíčové, pod jak silným stresem učitel je a jak dlouho tento stres trvá, aniž by se jej podařilo zmírnit nebo omezit. Učitelská profese přináší stres z více zdrojů, a tím je stresová zátěž vyšší a je obtížněji redukovatelná.

Stres ve školství lze z typologického hlediska hodnotit jako jeden z nejnebezpečnějších, neboť zde dochází k prolínání dlouhodobě působícího (chronického) stresu se stresem akutním, navíc často vyvolávaným odlišnými faktory. Tato situace v podstatě neumožňuje učitelům, aby si vytvořili obranné mechanismy vůči konkrétnímu faktoru, neboť jsou vystavováni stresorům dalším – a to v různé intenzitě, délce i směru působení.

Tím, že na učitele působí stresy různé povahy (krátkodobé a dlouhodobé), aktivují se v těle i různé obranné mechanismy, jejichž vzájemné účinky ale brání návratu organismu do rovnováhy.  Metabolismus člověka je připraven neustále na řešení krizové situace a jede „stále na plný výkon“.

Mezi nejčastější zdroje stresu u učitelů patří:

• Pracovní přetížení – sem se řadí stále se zvyšující požadavky, které často nesouvisí s konkrétním předmětem vyučování. Jde především o nárůst administrativy, související jak s výukou, tak i zajišťováním a realizací dalších programů, kterými jsou školy pověřovány v rámci boje proti patologickým jevům (